<3Jsem rád, že jsou tu lidi, kteří se snaží pomoct někomu v nesnázích. I kdyby jen vyjádřením podpory. Šestnáctiletí to nemají lehké, pastí, do kterých můžou padnout, je až až. Ale nebylo to tak vždycky? A nebude? Člověk může buď vyrůst, uzrát, nebo shořet. Je pravda, že některá rozhodnutí, ta nerozumná, činíme pod nátlakem, v sevření, ale většina je opravdu na nás. A na druhou stranu- neexistují i vykořenění, neukotvení a prázdní padesátníci? Od začátku do konce ztracení?
Život je boj a každý bojuje, jak umí a jak může. Neposmívám se. Nesoudím. Nepoučuju. Můžu říct svůj názor a naznačit řešení. Jak bych já. Nebo jak jsem já, v šestnácti. Je to dost? Pro nešťastného šestnáctiletého kluka? Asi ne. Ale není to úplně málo. Třeba se tady scházíme i proto. Abychom si pomáhali.
Jednou jsem si přivedl domů kluka ze záchodku. Cestou ke mně mi řekl, že byl ještě předevčírem zavřený. Jen jednou a naposledy jsem mu řekl, že je asi lepší mít práci, střechu nad hlavou, fajn kámoše a být na svobodě. Pak jsme spolu byli měsíc a nevzal mi doma ani nůžky na nehty. Pak odešel a potkávali jsme se a pokud jsem nežil zrovna s někým a pokud on chtěl, vzal jsem ho ke mně a bylo to hezký, jako poprvé. On se neptal na PIN k mý kartě a já se neptal, v čem zrovna jede. Jednou jsme se neviděli skoro rok a pak ano a on do krámu a koupil mi dárek. A skákal radostí, že může dávat. Později jsem jednomu známému řekl o tom zvláštním vztahu a on se zeptal- a co bys dělal, kdyby ti řekl, že zabil? Nevím. Ale nepráskl bych ho, protože mi nikdy neublížil. Mohl bych mu maximálně naznačit, co bych ve stejné situaci udělal já. Ale mohl, opravdu? Vždyť já přece vůbec nevím, co bych dělal, kdybych zabil. A kdo z nás ví?
