<3Měl jsem nedávno autorské čtení poezie ve Slovenském domě v Praze, bylo to fajn. Taťka byl Slovák, mamka z Brna, slovenčina žádný problém (mám z ní maturitu). Takže jsem četl i jeden slovenský text. A jednu jsem si zpívnul, původně to byl písňový text. Nikdo nepískal, nedupal, neodešel..... Odmítl jsem mikrofon, prostor nebyl tak velký a pokud vyloženě nemusím, nechci. To nebyl vůbec večer gay poezie a taky jsem tam "za nás" byl asi jen já. To vymyslel kámoš, řekl- nechceš tam číst? Že bys jim to trošku ohřál. A stalo se.
To jsem jednou dostal od kámošky Hilary z USA, co tehdy bydlela v Táboře, pozvání na čtení v jednom táborském rock a punkovém klubu. Trošku obavy, jak to vezmou lidi v křivácích, v kůži a s řetězy, s čírama.... A super, lidi to vzali a nikdo neřval, že ti teplouši teda síla a tak.
Jestli fotíte, zpíváte, píšete, tančíte, malujete, nebojte se být sami sebou. Udělejte knížku, výstavu, koncert. Jděte do autorského čtení. Každý úspěch i neúspěch vás posune dál a "nekýčů" není nikdy dost. LBGT subkultura tu je a bude. A jestli můžete čímkoli přispět, zkuste. Je super být s lidma a vidět je reagovat. Jasně, všichni vám tleskat nebudou, přijdou i křiklouni a intolerantní pitomci, ale postupně najdete posluchače, diváky, prostě lidi, co na vás budou chodit a budou vás číst. A můžete pomoct někomu, komu je 15-17 let a teprve se hledá a přes přijetí vašeho vidění "jinakosti" dospěje až k sebepřijetí. To sebepřijetí je nutné, bez něj nemůže nikdo vykročit ke comming outu, k přijetí ostatními. Napřed se musím naučit žít sám se sebou a potom můžu chtít po ostatních, aby se učili žít se mnou.