<3Taky jsem jednou fotil nádherného bezdomovce. Krásný, i v nevoňavých hadrech a s batohem, plným smetí. Toho namaloval sám Rafael. Fotil jsem a polykal na prázdno. A celou dobu mi stál. A jemu taky. Vzal jsem ho k sobě. Sousedka málem spadla z noh, když nás potkala na chodbě. Doma chlap všechno dolů, do pytle na odpadky a pryč. Pak jsem mu dal čistý ručník a on se snad na hodinu schoval v koupelně. A potom vyšel ven, v mých boxerkách a byl krásný jako svatý Šebestián. A voněl. Nacpali jsme se, napili, dali jsme cígo, jsem kouřil, tehdy a pak jsem mu podával nátělník, košili, kalhoty, bundu, ponožky PUMA.... A hned jsem to z něj zase pomalu svlékal. Pak jsme se milovali, krásně a byl to opravdu chlap, jak má být. Měl všechno a všeho měl hodně. Chvilku to bolelo, ale jen chvíli a pak už ne. Týden spolu a ven jsem chodil jen venčit psa. Pak ho jeho nepokoj hnal dál, ven, na svobodu. Už jsme se nikdy neviděli. Jen ty fotky.....Nezabil mě, nenakazil, neokradl, dostal spacák, nějaké šaty, jídlo..... A šel. Někdy zkouším štěstí, ale ztratil se dokonale. Někdo prostě nechce pouta, ani kdyby byla ze zlata.
