2 roky zpět

:bomb: Však se říká - to je bomba! Život je bomba. Dnes jsem venčil psa, šel jsem se sáčkem, navlečeným přes ruku, uklidit náš bobeš a do cizího jsem šlápnul. Můj krásný americký stafordšírský teriér Bořek z útulku v Tróji, se tomu řehtal ještě doma, až padal z postele. Z mé postele. Stafordí tlamajznu od uha k uhu. A já jsem ten výkal rejpal z drážek na sandálech půl hodiny. To je taky bomba, pes Bořek. Já jsem mu chtěl říkat Dan. Potom se mi to rozleželo v hlavě, nebo kde a je Bořek. Nechtěl jsem mu dělat v hlavě binec. Když už si zvykl na jméno, které mu dali v útulku. Stačí, když ho tam mám občas já sám. Aspoň někdo v rodině musí mít rozum.
Pořád mi říkají- napiš tu knížku o tom životě s Andym! Když bude tak dobrá, jak o tom umíš vyprávět, bude to bomba! Já nevím. Mám už jiného Andyho, nemůžu, neumím žít z popela. Bylo to krásné, ale tou nehodou na služební cestě to vlastně skončilo. Andy umřel, i když ji nezavinil a jezdím na jeho popel položit růže, protože je měl rád. Vždycky spím u něj doma, v jeho pokoji a tykám si s jeho rodiči. Bolest nás sblížila.
Přijel jsem do pohřební služby malého, škaredého města, s Andyho šéfem, v kufříku parádní oblek a paní provozní v trochu špinavém pracovním plášti se zeptala- chcete ho vidět? Kývli jsme oba, že jo. Otevřela dveře od přípravny. Andy tam ležel na nerezovém stole se zvýšenými okraji, mrtvý, nahý, bílý a strašně vzdálený. Zavřeli jsme ty dveře a já jsem Andyho líbal. Na rty, na pupík, na ránu na rameni. Vyhýbal jsem se jen té veliké jizvě ve tvaru ypsilonu, co znáte z detektivek. Tak vás zašijou páni patologové, když mají hotovo a jdou na oběd, nebo odvézt kluka do kroužku. Paní provozní přišla, bez varování, v ruce krajíc chleba se sádlem, v jednom koutku úst drobek a řekla- se zrasil, co? Voni dnes všichni jezděj jako blázni, žádnej pud sebezáchovy. Žvýkala a drobila na Andyho. No, bude se muset umejt, Já,,,,já bych si ho umyl sám, paní, slyšel jsem se říkat. Proč by kurva na něj měla šahat ta ženská, cizí, s tím chlebem v ruce? , pomyslel jsem si. No prosím, řekla, ale tudle pán vám asi bude muset pomoct, sám byste to dělal půl dne. Pepouš pak doveze rakev a pomůže vám ho přehodit. Pepouš byl její manžel a majitel firmy. Plešatý pán s velkým břichem a pohledem dávno bez iluzí. Já do toho jdu, Petře, řekl Andyho šéf. Nakonec pracoval pro mne. A umřel.
Vedle v chodbě je vozejk, až bude umytej, dojděte si pro něj. Pak stačí přehodit, vopláchout stůl, vytřít, abyste voblíkali na čistym, řekla paní provozní a utřela si ústa cípem pláště.
Nevím, kolik jste v životě umyli mrtvých, ale není to žádná nudlová polívka, to teda ne. Už si myslíte, že máte hotovo a v dlani ještě kousky skla a sražené krve. A v uchu. A potom obléct. Andyho šéf byl fakt chlap, takže Andyho zvedl a já rychle nátělník, košili, sako... Jedna ruka, druhá... Potom totéž s nohama. Ponožka, jedna nohavice, druhá ponožka a nohavice a pak zvednout zadek, aby se kalhoty dostaly, kam patří. Celou dobu ani slza, i když mě palčivý smutek rval na kusy. Všechny slzy jsem vybrečel cestou. Když jsme Andyho umyli a oblékli, přišel Pepouš s rakví na škaredém, odřeném vozíku. I ve třech nebylo snadné dostat Andyho do rakve. Měl rozbitou čelist a hrdlo, na krku černý hematom. Pan majstr přinesl bílý natužený ubrousek, nalámal jej do vějíře a přikryl jím ten flek i spodní čelist. Andy byl Slovák, cizinec. Takže jsme potom čekali skoro hodinu na celníky. Museli rakev před uzavřením prohlédnout a po uzavření zapečetit. Potom jsme jeli za parádním bílým pohřebním vozem z města, na dálnici a až na Slovensko. Na dálnici, u Devíti křížů, pauza. V tom bílém autě, co parkuje vedle nás, mi ujíždí můj Andy, napadlo mě, když jsme zaparkovali a šli na kafe. Jede někam strašně daleko. Najednou slzy, zem se se mnou zhoupla a smutek zpátky. Nekonečný, černý oceán, bez břehů, bez světla, bez naděje.
Dnes je se mnou jiný Andy a ví, dobře ví, že se o mne bude už vždycky dělit s mým ztraceným. Já neumím žít z popela, ale neumím ani vykročit z nejkrásnější lásky, jakou mi bylo dáno prožít. Dnes už vím i to, že můj ztracený Andy vůbec není tak daleko, jak se mi snažil nalhat ten smutek. Někdy mám velmi intenzívní pocit jeho blízkosti. Ťupik moj, včera v noci si zasa tak veľmi plakal, prečo? Veď ja som s tebou po celý čas!, řekl mi zrovna včera. Vieš, keď budeš dobrý a zaslúžiš si to, nemožeš ma minúť. Andy! A ty, ty nepláčeš? Nie, moj krásny. Tu v tom krásnom svetle niet sĺz, smútku, žiadna bolesť, veď uvidíš. A vieš čo? Sadni si a prečítaj mi tú poslednú poviedku, čo si napísal. Tú, čo je o tom zaľúbenom policajtovi. Andy, jak víš, že jsem psal o Standovi? No, po prostu viem. Moje malé tajomstvo. Jdu pro baterku a do psacího stolu pro poslední text. Nechci vzbudit Pavla. Čtu šeptem.
Ty jsi si v noci něco šeptal, slyším ráno Páju. Divoké sny? Ne, krásné. Jednou ti to všechno řeknu.
Tak. Říkají mi - napiš o Andym. Zatím nemůžu. Sednu, pustím počítadlo, čekám, až si řekne o identifikaci a vzpomínky se přese mne převalí a jsem zase pod tím stromem, pod kterým ležel na dubnové trávě, čepici s nehtem do očí a řekl: Hľadáš dakoho? No, hledám. Vyšla mi knížka a mám tady sraz s někým, kdo ji chce. Ale možná už ji nechce, když má skoro hodinu zpoždění. A to jsem mu ji už podepsal. Tak ty si spisovateľ? Tak trochu, to je moje první. Poezie. Á, teda básnik! Umelec! To sme tak trocha kolegovia, ja v Brne študujem JAMU. Jé, z Brna jsem přišel, do Prahy! A maminka byla z Brna! A divadlo jsem hrál, jestli znáš tu scénu v Cacovické. Poznám, no teraz by si bol smutný, lebo tam už nie je divadlo, iba krčma. Ale dobrá krčma.
Že byste nemohli, umýt a obléct mrtvého a to všechno? Proč ne, když je to to poslední, co můžete udělat pro někoho, koho jste milovali? Kdybychom to neudělali, udělala by to ta slepice s tím chlebem a břichatý Pepouš. Já jsem si i maminku nechal vyvézt z toho boxu a dal jsem jí pusu. Proč ne, proboha, vlastní matce? Vždyť mi jich předtím dala milion! A nepřestala, ani když jsem jí řekl, že jsem gay. Byla chvíli smutná. Potom mě přitiskla k sobě a řekla: já nevím, proč to tak je. Holky na kluky a ty.... vlastně taky na kluky. Nikdo neví, proč to tak je. Ale pořád budeš můj chlapec, můj syn. U mě budeš vždycky doma a v bezpečí. Před každým zlem a před celým světem. A říkala pravdu. Bylo to tak, dokud nezemřela.